Za mých mladých let bylo normální, že byly telefony jenom někde v kancelářích, v podnicích a v domácnostech lidí, kteří měli známosti nebo štěstí. Mít doma telefon, to bylo něco, o čem si spousta z nás mohla nechat jedině zdát. Tenkrát jsme si podali žádost, pak jsme dlouho marně čekali a nakonec jsme se možná dočkali a možná taky ne. A než jsme se dočkali, chodilo se do telefonní budky, která někdy fungovala. Ale někdy v ní taky nějaký vandal utrhnul sluchátko nebo do ní místo koruny zkusil vhodit něco jiného podobného, a pak takový přístroj nebyl prostě k ničemu.
To nebylo jako dneska, kdy už má každý svůj telefon. To nebylo jako dneska, kdy už má spousta lidí mobil. A třeba ne jenom jeden, třeba i několik. A taky tenkrát nebyly telefony to, co dokážou dneska mobily. Z telefonů mého mládí se dalo jenom telefonovat. A že by se na nich daly posílat SMS zprávy, že by si na nich někdo mohl prohlížet internet a nosit si je kam bylo třeba? Haha!
Ale dneska už je nová doba a mobil má spousta z nás. Někdo ještě ten obyčejný, který toho nikdy moc neuměl, a někdy i chytrý, který toho umí víc než jeho majitel. A s takovým telefonem můžeme jít kdy chceme a kam chceme, můžeme ho používat na každém místě, u nás i v cizině. A to je úžasné. I když už to za úžasné nepovažujeme. Zvykli jsme si na to, že jsou tyhle zázraky vlastně něco normálního, bereme to jako samozřejmost.
Ale samozřejmé ty mobily určitě nejsou. To totiž nejsou jenom ty malé přístroje, které nosíme při sobě. K mobilní síti patří i vysílače, i satelity, i spousta dalších zařízení. A jenom když to všechno funguje, můžeme si zavolat nebo si hrát, podle toho, co potřebujeme a co náš telefon umí.
Máme teda dokonalé mobily. A měli bychom žasnout nad tím, co nám nabízejí. Vždyť to není zase tak dávno, kdy byli šťastní ti, kdo vůbec nějaký telefon měli.