Jako malé dítě jsem prý vůbec nikdy neposeděla. Protože jsem se stále musela hýbat. A když na to tak zpětně vzpomínám, tak je to vlastně asi pravda. Protože si pamatuji, jak jsem stále se svým bratrem a taky se sestrou někam běhali. A naše babička bydlela asi o tři kilometry dále, než je našem město. A babička s dědečkem, protože bydleli v vesnici, tak tam byla docela krátká cesta přes pole, takže jsme se to se sourozenci velice často zkracovaly přes zmíněné pole. Kolikrát jsme měli vždycky tak zablácené a špinavé boty, že babička nám nadávala, kudy jsme to chodili.
A protože naše babička také měla dva koně, tak jsme tam k babičce taky jezdili hlavně ke koním. A já jsem již v osmi letech krásné jezdila na koni, takže mě babička nechala také ke koním chodit samotnou. Vzpomínám si, že když jsem ještě byla malá, tak jsem ke koním sama vůbec nemohla sama. Ale já se nedivím. Takže asi už nyní jistě víte, jaký je můj nejoblíbenější sport. Ano, je to jezdectví. A už si nedokáži představit, že bych nějaký měsíc byla třeba bez jízdy na koni. A i když už babiččiny koně dávno nežijí, tak jsem si pořídila na chatu svého koně, o kterého se mi chodí starat jak dvě sousedky, tak taky soused a já tam taky velice často jezdím.
Taky ale kvůli práci tam nemohu jezdit každý den. Ale čtyřikrát měsíčně si moc ráda zajezdím na koni, protože je to jednak opravdu krásný sport a říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. A já to můžu stoprocentně potvrdit, protože pokud zažijete krásnou jízdu na koni s větrem o závod, tak věřte mi, že jiný sport už mě budete chtít někdy dělat. Navíc kůň je velice inteligentní zvíře a je taky velice vhodný pro všechny, hlavně nějaké děti, když chtějí mít odpočinek, tak se pro ně hodí taky kůň, který je vhodný na hippoterapii. Každý je s terapií spokojený.